9. díl Po pohřbu

V pátek se konal pohřeb. Největší šok už pomalu mizel a v našich srdcích přebýval pouze smutek. Eveline už oficiálně bydlela u nás a v pondělí měla jít poprvé do školy. Byla jsem teď jediná její rodina a dost ke mně přilnula. Smrt našeho otce nás hodně stmelila.

Celých dvanáct let jsem si myslela, že na nás táta zapomněl, nebo že nás neměl rád. Opak byl pravdou. U něj v kapse našla policie při vyšetřování jeho smrti svazeček fotografií. Na všech jsem já a mí sourozenci. Od té doby si je schovávám, abych na něj měla památku. Vytáhnu je z malé zdobené krabičky na mém prádelníku. Znovu si je prohlížím. Oči se mi opět zamlží slzami, začnu rychle mrkat, ale jedna slza mi sklouzne po tváři. Poznávám sama sebe, jak jdu poprvé do školy, stavím sněhuláka s Jackem, pomáhám Izzi s hradem z písku, hraji si s domkem pro panenky, objímám se s mámou, přetahuji se s Lexií, slavím patnácté narozeniny, jsem za družičku na Jackově a Lařině svatbě, učím se rybařit, plavu v bazéně, hraji si s Izzi.

Nejdéle si prohlížím poslední fotku. Je ze svatebního dne mých rodičů. Máma s dlouhými vlasy a s úsměvem na rtech a táta, který vypadá mnohem mladší a jeho tvář je ještě nepoznamenaná utrpením posledních let.

Ani prudkým mrkáním se mi nepodaří zahnat slzy, ale máma už mě volá dolů, a tak fotografie zase schovám, osuším si oči kapesníkem, nasadím přátelský úsměv a sejdu dolů po schodech.

Pohřbu se účastní celá moje rodina a pár blízkých přátel. Poté, co byla tátova rakev uložena do země, shromáždili jsme se všichni u nás na zahradě, abychom uctili je ho památku.

 

Já jsem se konečně dozvěděla celou pravdu o svém otci. Nevím, kdo to ještě ví, ale já vím toto. Před dvanácti lety se můj otec podílel na krádeži peněz z banky. Při této akci zemřel jeden ze členů ochranky. Táta i s jeho kumpány dostali strach a on uprchl se svou přítelkyní a dvouměsíční dcerou do Anglie. Když po dvou letech Evelinina maminka zemřela, začal se i s Eveline ukrývat. Před půl rokem si uvědomil, že tohle není dobrý způsob života pro Eveline. Řekl jí o mně, a když zjistil, že pojedu na svatební cestu do anglického Hartfordu, rozhodl se mě kontaktovat. V sobotu v noci měl v plánu uprchnout někam daleko, nebo spáchat sebevraždu a Eveline nechat u mě. To je vše.

Kolem šesté hodiny večerní se celá společnost rozešla do svých domovů. S Eveline jsme umyly nádobí a poklidily nepořádek.

Mezitím, Charlie schoval rozkládací židle a stoly, které jsme vytáhli výhradně pro tuto akci. Když se šel Charlie vykoupat, navrhla jsem Eveline, že bychom mohly zítra projít pár obchodů a koupit jí něco pěkného na první den v nové škole. Souhlasila. Poté jsme se ještě chvíli dívali na televizi a kolem desáté šli všichni spát.

Vstali jsme asi kolem deváté, oblékli jsme se a šli se dolů nasnídat. Eveline si jako každé ráno dala cereálie s mlékem, Charlie si nachystal chleba s marmeládou a já jogurt.

U jídla mi Charlie řekl, že by se chtěl začít trochu věnovat zahradničení. Zmínil se, že si v Simfieldu vyhlédl úžasný skleník a chtěl znát můj názor na jeho koupi.

 Nebyl moc drahý, máme velkou zahradu, navíc Charlie dostal za poslední knihu, kterou napsal velice tučný honorář, takže jsem souhlasila. Řekl, že ho tedy koupí a ještě dnes smontuje. Protože musel jet až do 50 kilometrů vzdáleného Bridgeportu, dal mi pusu na rozloučenou a vyrazil.

,,Tak a my už bychom měly také vyrazit," obrátím se na Ev. ,,Můžeme nakoupit a stavit se někde na oběd."

Protože na "našem" ostrově je pouze knihkupectví a samoobsluha, musíme počkat na trajekt, který nás převeze na větší ostrov.

Na pláži vystoupíme a pomalým krokem dojdeme až do středu městečka. Po chvíli si všimnu malého obchůdku s názvem Miin butik. Četla jsem o něm v jednom časopise a má velmi dobré hodnocení.

Vejdeme s Eveline dovnitř a uvítá nás milá mladá žena. Okamžitě poznám, kdo to je.

Pokračování příště